22. kapitola

9. dubna 2015 v 20:10 | ChristineMaria |  Pod křídly Anděla Hudby
Sice kratší, ale velmi důležité.



Nevidělas můj prstýnek?" obrátila se Christine nešťastně na svou kamarádku.
Meg se zarazila a oči jí mimoděk sklouzly na Christininy ruce. Zlatý kroužek na prstě chyběl.
"Ne, co se stalo?" zeptala se pátravě.
"Nemůžu ho najít, jsem přesvědčená, že jsem ho předevčírem ukládala do šperkovnice, ale prostě tam není."
Meg se zamyslela. Jestliže se Christine neplete, kam se šperk poděl? Jediný, kdo by se k němu mohl dostat, byl přece Erik. Ale že by ten jí prsten vzal? Proč by to dělal? Přece by ho neukradl. Sice Fantoma neznala, ale tohle jí k němu nesedělo. Ledaže … ledaže by ho potřeboval jako vzor pro další prstýnek…
"Tak to ni neporadím," hlesla, "ale určitě se někde objeví."

Erik seděl ve své lóži a bedlivě sledoval zkoušku. Dmul se pýchou. Christine byla naprosto fantastická. Dokázala neuvěřitelné věci.

Zatímco Erik se odebral do svého království, Christine se po vlastní zkoušce ještě rozhodla zůstat a zhlédnout generálku baletu. Erik však Christine nenechal bez dozoru. Opera disponovala systémem velice důmyslných zařízení, které daly Fantomovi vědět o případném vetřelci. Navíc Christine instruoval, co dělat, kdyby přece jen Raoul do Opery nepozorovaně proklouzl. V případě nebezpečí by bylo nejlepší zavést vikomta co nejhlouběji do labyrintu chodeb v útrobách Opery. A nechvalně proslulá Fantomova mučírna už se postará o zbytek.

Christine s úsměvem na rtech pozorovala svou tančící kamarádku. Podávala opravdu skvělé výkony.
Připozdívalo se, zkouška se pomalu chýlila ke konci, světla začínala pomalu pohasínat, divadlo se postupně halilo do antracitového závoje tmy. Jen hlavní chodby zůstaly osvětlené zlatavým svitem. Christine bezstarostně zamířila domů, nemá se přece čeho bát. Raoul o sobě už pěkně dlouho nedal vědět, třeba se přece jen nakonec stáhl.

Jak krutě se Christine mýlila. V okamžiku, kdy ze světlem ozářené chodby přešla do stínu, ji kdosi neznámý, tmavá postava, jíž neviděla do tváře, bolestivě popadl za paži. Christine zasykla, vzápětí se jí oči rozšířily hrůzou, když ve slabounce dopadajícím paprsku světla z lucerny v hlavní chodbě zahlédla stříbřitý odlesk kovové čepele nože. Špatně se jí dýchalo, bylo jí zle. Se zlým úšklebkem na tváři se si ji prohlížel Raoul, vikomt de Chagny.
"Nazdar, maličká."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Psychomio Psychomio | E-mail | 10. dubna 2015 v 7:34 | Reagovat

Děkuju už se nemohu dočkat další :-)včera jsem každých pět minut chodila na net a čekala až ji tam dáš! Je to prostě boží

2 Izis Izis | 10. dubna 2015 v 7:59 | Reagovat

Raoule, ty prevíte... Doufám, že Erik přijde včas a Christine zachrání.
Krásná kapitola, ale že se nestydíš takhle to useknout, jsem napnutá jako dědovy kšandy  :D Nemůžu se dočkat další kapitoly ;-)

3 christinemaria christinemaria | Web | 10. dubna 2015 v 14:54 | Reagovat

[1]: děkuju :-) nechci moc čtenáře napínat, protože teď se blížíme k vrcholu

[2]: díky :-) no jo, mám talent na useknutí děje v nejlepším :D
co nejdřív přibyde pokračování

4 Psychomio Psychomio | E-mail | 10. dubna 2015 v 17:11 | Reagovat

Přesně moje řeč :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama