7. kapitola: Chladu se neboj, Antoinette

1. února 2014 v 21:11 | ChristineMaria |  Překlady povídek
Pomalu, ale jistě se blížíme do finále.


Polkla jsem a zírala na Monsieura. Hlavou mi prolétla hrozná myšlenka. Po mnoha nekonečně dlouhých vteřinách, kdy jsem sledovala svého manžela a srdce mi tlouklo jako splašené, jsem si uvědomila, že si musím dávat pozor na výraz v obličeji nebo Monsieurovi neunikne mé znepokojení. Ale nakonec jeho pozornost nic neupoutalo. Prostě si četl noviny tak soustředěně, jako by se v nich právě psalo, že se Napoleon vrátil a chystá se znovu ukořistit trůn.
Zrak mi zabloudil k talíři plnému masa a brambor, ale sevřel se mi žaludek. Namísto toho, abych přímo na místě omdlela, jsem třesoucí se rukou vzala sklenku vína a držela ji tak pevně, až jsem s bála, že bych ji snad mohla rozbít.
Přistoupila ke mně služka: "Madame, budete chtít sklenici vody?"
Místo odpovědi jsem jen přikývla, protože slova nebyla schopna dostat se ven z mého vyprahlého hrdla. Znovu a znovu jsem přemýšlela nad tím, jak se mu asi podařilo vrátit se právě takhle.
Služka odešla a já cítila, jak mě její smutný pohled bodl do zad. Odložila jsem vidličku a nůž a odvážila se pohlédnout na Monsieura. Začaly se mi potit dlaně. Stále ignoroval mou tichou prosbu o vysvětlení, kde se ten muž s maskou vzal a co chce. Ticho, které se mezi námi rozhostilo ho nijak nevyvedlo z míry. Tedy alespoň do okamžiku, než přišla služka a přinesla mi naprosto zbytečný pohár s vodou. To poněkud nevědomě vzhlédl a řekl: "Má drahá! Jsi velmi bledá? Je ti něco?"
Polkla jsem a našla odvahu zeptat se ho na to, co mě pálilo na jazyku. "Odkud je, Monsieur?" Byla jsem trochu v šoku, když mi došlo, že slyším vlastní hlas mluvit tak ostře. Nebyla jsem schopna skrýt své duševní rozpoložení. Kdo by se tomu ubránil? Moje emoce byly příliš silné.
"Antoinette, myslím, že by sis měla jít lehnout." Vstal, obešel stůl a pohladil mě po tváři skoro jako starostlivý manžel. Skoro jako milující manžel. Kdyby jeho záměry nebyly čistě sobecké...potřeboval, abych reprezentovala jeho domácí štěstí. Tedy jsem musela být co nejvíc okouzlující, krásná a s nekonečným úsměvem na rtech. "Nechceme, abys onemocněla. Všichni tě potřebujeme. Dívala jsem se na židli, na kterou se usadil a nemohla od ní odtrhnout oči.
"Monsieur, odkud ho znáte?"
"Je to bohatý muž, znám ho z práce. Lidé mi řekli, že je ve městě nový. Je z Toulouse." Jeho teplá ruka sevřela tu mou. "On je skutečně, kromě té bílé masky na tváři, velmi příjemný pán. Tolik dychtil tě poznat, že jsem mu o tobě všechno pověděl.
Přikývla jsem a zavřela oči. "Takže se s tím mužem chcete přátelit?"
"Ano, " odpověděl, "ano."
"Dobře tedy, v tom případě bych si měla promluvit s kuchařem o zítřejší večeři. " Zvedla jsem se ze židle a vyšla z pokoje. Nechala jsem manžela v jídelně samotného. Když jsem v hale osaměla, svezla jsem se na podlahu, skryla tvář do dlaní a dala se do pláče.
Říká se, že člověk nemůže změnit svůj osud. Citáty mi vířily v hlavě. Uhodila jsem pěstí do podlahy. Erik miloval Montesquieuho. Znal všechna jeho moudra nazpaměť. "Přátelství je dohoda, kterou se zavazujeme, že vyměníme malé laskavosti za ty velké." Věděla jsem, že má něco naplánovaného. Erik by se nevrátil pro nic za nic. Tak dlouho bude líčit pasti na mého manžela, až skutečně dostane to, po čem jeho šílené srdce prahne.
Nechtěl peníze. To bylo něco, co měl.
Toužil po něčem, co nemohl vlastnit, protože to už patřilo někomu jinému.
Napočítala jsem do stovky a odvrátila myšlenky od té hrůzy, která se začínala formovat. Pomalu jsem vstala a odebrala se do ložnice. Potřebovala jsem si prostě lehnout. Postel byla sice chladná, ale pohodlná. Otočila jsem se na břicho, abych nemusela civět do stropu. Můj ubohý pokus o ignoraci okolního světa byl přerušen v momentě, kdy někdo vstoupil do místnosti. Podle kroků jsem poznala služku. Neposlouchala jsem její slova. Nechala jsem se svléknout a uložit zpět do postele. Nemohla jsem ji poslouchat, protože jediné, co jsem slyšela, byl Erikův v mé hlavě.
"Antoinette," zašeptal, "Antoinette...říkal jsem ti, že se vrátím. Myslela sis, že jsi v bezpečí, ale já ti velice rád dokáži pravý opak."
Později v noci si ke mně lehl manžel. Jeho ruce byly studené, když se dotýkal mé nohy. "Antoinette," oslovil mě Erikovým hlasem, "Antoinette. To jsem já." Musela jsem se od něj odtáhnout. "Pojď blíž," pokračoval, "jsem tvůj manžel, Antoinette. Zahřeji tě, miláčku." Ale byl hrozně chladný... Erik mě začal hladit po stehnech a vyhrnul mi noční košili. Trhla jsem sebou. "Ale Antoinette," namítl Erik a ani se nezastyděl za to, co provedl s mým duševním stavem. "Mám na to právo. Taky se ti to bude líbit. Už jsme to docela dlouho nedělali," řekl. "Znovu tě rozehřeji, díky mně ti zčervenají tváře. Už nikdy neonemocníš. A zítra budeš krásná."
Bože, jak znechucená jsem byla Erikovými dotyky...Jak se mi hnusily jeho rty na mé kůži...Jeho hlas mi zněl v uších. Jeho sténání bylo odporné a celá ta hrůza narůstala s tím, jak byl hlasitější a hlasitější. Když pak na mně zůstal ležet plnou vahou a ztěžka dýchal, oddechla jsem si. Bylo po všem. Alespoň pro dnešek.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Anička Anička | Web | 1. února 2014 v 23:03 | Reagovat

*aneb jak projednou nejsem schopná jakékoli reakce*
//hluboký nádech

To je tak /*\|*>/%\ až vážně nevím, co říct, či nakolik je to jen noční můra.

A dnes jsem schopná pouze stručnosti.
mtúéx.)¨ůř´é-)¨=´§¨lů=
Tak.

A kde je další kapitola?

2 ChristineMaria ChristineMaria | Web | 2. února 2014 v 20:39 | Reagovat

[1]: fííjo!co na to říct? :-D :-D dočkej času-ale bude to brzo ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama