5. kapitola: Sláva pouště

10. ledna 2014 v 20:53 | ChristineMaria |  Překlady povídek

Zakašlala jsem a setřela si slzy. Slunce spalovalo mou kůži. Zpocené šaty se mi lepily k tělu. Bylo takové horko, že jsem jen stěží cítila jazyk. Poryvy větru rozfoukávaly písek na všechny strany. Pak jsem uslyšela, jak někdo z velké dálky volá mé jméno.
"Antoinette!"
Horko...takové horko...Pomalu, s veškerou snahou, kterou jsem v sobě našla, jsem vykročila kupředu. Ztratila jsem ovšem rovnováhu, spadla na zem a skutálela se dolů po písečné duně. Namáhavě jsem oddechovala a pozorovala modré nebe a slunce. Pálilo...do kůže...sežehlo všechno.
"Antoinette!"
Cítila jsem se slabá. Vzdala jsem to. Nikdy se z pouště nedostanu. Nikdy.


"Antoinette!"
Otevřela jsem oči. Nade mnou se skláněla ustaraná tvář mého manžela. Někdo mě vzal za ruku a zkoušel puls. Zamrkala jsem. "Monsieur?"
"Ach, Antoinette! Tolik jsme se o tebe báli! Má drahá, spala jsi celé dva týdny."
Zírala jsem na něj. Dva týdny? "Já-"
"Nesnažte se mluvit, Madame," ozval se tichý hlas přicházející z levé strany. Otočila jsem hlavu. Spatřila jsem muže, který byl zjevně tím, kdo mi kontroloval tep. "Jmenuji se Monsieur Jobarderie."
"On opravdu-"
Monsieur si mě prohlížel, oči měl dokořán otevřené. "Kdo udělal co?"
"-přišel?"
"Ale kdo?"
"On."
"Ale Antoinette, nikdo tu nebyl. Zkus zase spát." S Monsieurem Jobarderiem si vyměnili ztrápený pohled a oba odešli. Byla jsem příliš zesláblá, než abych jim mohla věnovat více pozornosti. Nebyl tady. Spokojeně jsem zavřela oči a usnula.
Po dalších dvou týdnech jsem byla schopná chodit a naplno vnímat. Monsieur Jobarderie mě navštěvoval dvakrát denně. "Z toho zranění na krku se vám do těla dostala infekce," řekl mi, "bál jsem se, aby se nerozšířila až do hlavy. Musela jste odpočívat." Usmál se. "Ale není třeba si dělat starosti. Byl jsem po celou dobu u vás."
Hrudí mi projela ostrá bolest. Doktor, který nemá nic lepšího na práci, než strávit celý den u pacienta, to není dobré znamení. "A co...?"
"Vaše dítě?"
"Ano."
Odmlčel se. Na mé naléhání mi vysvětlil, že "je velké riziko komplikací. První týdny jsou nejdůležitější. Málo jste jedla," ukázal na mé prsty, "když jsem vás pomáhal umýt, viděl jsem všechny kosti." Znovu se usmál.
Zasáhla mě vlna znechucení. On viděl-ale neměla jsem dost času na to, aby se trápila odporem k muži, který o sobě tvrdil, že je profesionální lékař.
No, Monsieur Jobarderie očividně nepatřil k nejčestnějším mužům, protože to, že jsem ho sexuálně přitahovala, bylo příliš nápadné. Ale o mém dítěti měl pravdu.
Další měsíce uběhly jako voda. Všichni byli znepokojeni, že bych třeba nemusela být v pořádku. V noci u mého lůžka seděla služka a dohlížela, abych se opět nepořezala. Alespoň mě nechal na pár měsíců mého těhotenství být. Ale dnes, o mnoho let později, už vím, proč nepřišel. Měl lepší věci na práci-řádně se chystal na svůj příchod.
Těhotenství mi příliš problémů nezpůsobovalo. Monsieur mě miloval ještě víc a by vděčný, že jsem přežila a nepotratila. Spousta lidí mě chodila navštěvovat, dělali mi společnost. Tak jsem si našla "přátele." Ti lidé tam stejně nemuseli být. Nebyla s nimi ani zábava. Možná proto, že jsem lidi nenáviděla. Docela dobře jsem si vystačila sama. O ostatní jsem se nezajímala. Protože mi obvykle ubližovali.
Narození mého dítěte bylo aktem nanejvýš barbarským. Celé dny jsem ležela v bolestech a přála si, abych zemřela a necítila už nic. Monsieur Jobarderie se o mne zjevně příliš nezajímal. Dítě mělo přednost. "Chlapec," jak jinak. Nikdo se nestaral o to, jak hlasitě křičím a pláču.
Pak jsem konečně uslyšela dětský pláč. Dýchala jsem rychle. Klesla jsem zpět do polštářů. Monsieur se ode mne odvrátil a následován služebnictvem přešel k oknu. V místnosti bylo ticho. Byla jsem tak vyčerpaná, že jsem se zmohla jen na zamračení a na jedinou otázku: "Co je to?"
Ale nikdo neodpověděl..
Odešli. Nechali mě samotnou v horkém pokoji, v přikrývkách plných mé krve. Bylo to tu zas. Poušť...-žár...slunce...
"Nechali mě tu, Monsieur!" vykřikla jsem na něj a zhroutila se mu do náručí. "Všichni jsou pryč!"
"Ššššššš....," zasyčel mi do ucha. "Už je ti dobře, Antoinette, nebo ne?"
"Kde je mé děťátko?" "
Podíval se na mě a potřásl hlavou. "Dali jsme ho pryč."
Zlomilo mi to srdce. "Cože-?"
"Bylo...moje drahá. Věděli jsme, že se něco může stát. Hned na začátku těhotenství jsi byla dva týdny v kómatu."
"Kde je moje dítě?" Upřela jsem na něj pohled a prsty mu zatínala do paží. Kam ho odnesli? O čem to mluví?
"Byla jsi moc nemocná...dítě bylo znetvořené."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Anička Anička | 10. ledna 2014 v 23:27 | Reagovat

Žvuá! Jé! Chá! Jé! Jéžiš! Pomoc! Udělejte někdo něco! Tohle je špatně! Tohle je hrozně špatně! Ne! Neubližujte madame Giry! (Neubližujte-! Ne. Ne. Ne.)
Sakra, to je dobrý, pořád ježiš, co mi to děláte, proč kvalita nemůže alespoň na okamžik sestoupit z hvězdných výšin, kde setrvává, aby bylo možné učinit ji lidskou, snad i nalézt pár chyb, o kolik bz byl život prostší. Achjó.
Jo, jsem hodně nadšená :)

2 ChristineMaria ChristineMaria | Web | 11. ledna 2014 v 18:47 | Reagovat

[1]: teda,tomu říkám komentář ;-) to jsem moc ráda ;-):-D

3 Zuzka Zuzka | Web | 18. ledna 2014 v 7:38 | Reagovat

Néééé, co se to děje, co se ta zase stalo?? Erika za to uškrtím!!! (a to jsem si nemyslela, že bych ho někdy mohla považovat za tu zápornou postavu). Celou dobu jsem si myslela, že Madame de Giry porodí holčičku, ale tohle.... ááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááá ááááááááááááááá nemám slov! Prostě nemám, došla mi řeč, i když jak víš, moc často se mi to nestává, vždycky mám slov na rozdávání;-). Z téhle povídky člověk... prostě no comment.
Je mi líto, můj pocit se ani nedá vyjádřit. Možná je to ale ta nejlepší odměna pro překladatele, kdy už ani čtenář není schopen nejen po přečtení psát, ale ani srozumitelně uvažovat. ;-) Díky moc, eh ještě asi tři kapitoly? Tedy opravdu nevím, co mám čekat...
Pořád držím Madame de Giry palce!!!!
Ještě jednou díky, bylo to... ???  :-x  ;-)  :-)  :-(  :-) O_O  O_O  ???  :-!  :-(  :-D  8-O :-(  O_O  O_O
No, prostě tak nějak;-) :-D

4 ChristineMaria ChristineMaria | Web | 19. ledna 2014 v 22:14 | Reagovat

[3]:wow, wow, wow!!! to já nemám slov!!!děkuju mockrát!to je pro mě obrovská pochvala! ;-) ano,ještě 3 kapitoly :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama