Prázdná klec:2.kapitola: Noční návštěvník

2. prosince 2013 v 19:20 | ChristineMaria |  Překlady povídek
Přál si někdo brutálního Erika?


Obálka i s dopisem padala na polštář tak pomalu, že jsem si začínala myslet, že mi někdo zpomalil vnímání. S lehkostí pírka obálka přistála na bílém povlaku polštáře a v tlumeném světle svíce vytvořila stín na nočním stolku. Najednou se otevřely dveře, při tom zvuku jsem sebou trhla. Byla jsem hrubě vrácena do reality. Rychle jsem popadla obálku, schovala ji za záda, otočila se na příchozího návštěvníka a úsměvem se snažila zakrýt strach. "Ach, bože," řekla Madame de Jour, "jsi tak bledá." Šla ke mně blíž a s každým krokem se mi nervy zachvívaly víc a víc. "Pamatuješ si, jak jsem s tebou chtěla mluvit o manželství?" Přikývla jsem, jednou rukou jsem svírala záhyby sukně a druhou dopis. Slyšela jsem vůbec, co říká? O něčem se mnou mluvila, ale jako bych měla mysl zahalenou mlhou. Stěží jsem věděla, co dělat. "Děje se něco?" Madam de Jour naklonila hlavu na stranu a zamračila se. Zavrtěla jsem hlavou, prohodila něco o právě prodělané nemoci a omluvila se. Dnes už vím, proč mě Madam de Jour nespustila z očí. Moje chování bylo velmi podezřelé. A ona bohužel ani nespadla v dětství na hlavu, ani nebyla blázen, takže jí za nějakou dobu došlo, že je tu problém. Ale kdy to zjistila? Příliš pozdě? Moc brzy?
Běžela jsem dolů do haly, můj mozek pracoval na plné obrátky a cítila jsem, jak mi divoce bije srdce. "Kde se mám schovat?" Přemýšlela jsem a málem zakopla o vlastní nohy, které mě nesly pomaleji, než bych chtěla. Cítila jsem, že se začínám potit, ale stále jsem utíkala a snažila se najít nějaké místo, kde by mě nenašel. Místo, které jsem mu nikdy neukázala, a kde bych byla v bezpečí. Byla jsem naivní a vůbec nezvažovala fakt, že by Erik objevoval haly, pokoje a podlaží Opery Populaire sám. Zabočila jsem doleva. Ocitla jsem se v dívčích šatnách. Z hrdla mi unikl povzdech a o pár sekund později mi kolena vypověděla službu. Sesunula jsem se k zemi a pomalu za sebou zavřela dveře. Zdálo se, že s každým mým nádechem se temnota ke mně přibližuje. To ticho mě děsilo. Ticho mi hučelo v hlavě, jako by byl vedle mě celý orchestr a hrál mi v uších svou oblíbenou skladbu. Přitáhla jsem si kolena k bradě. Připadalo mi to jako věčnost. Mohly to být sekundy, minuty nebo hodiny-ticho a tma kolem mě stravovaly každý pozemský pocit, který ve mně ještě zůstal. Potom jsem se rozhodla, že u dveří nemůžu sedět navěky. Kdyby otevřel dveře, našel by mě, mohl by být tak rozzuřený, že by je rozrazil-a to, co by ze mě zbylo, by mohlo potěšit leda tak toho, kdo rád chodí do márnice.
Jen pomalu jsem si uvědomovala, co je přede mnou, když jsem prolézala místností a rukama cítila pouze vzduch. Někdy jsem se dotkla laviček, na které jsem si společně s ostatními děvčaty odkládala oblečení před výukou, jindy byly mými jedinými společníky stěny. Nakonec se mi podařilo za jednou z laviček najít prázdných kout, a posadila jsem se tam. Moje oči si zvykly na přítmí panující v místnosti a já jsem tak mohla rozeznávat jednotlivé objekty nacházející se v šatně. Nebo alespoň ty, které ode mě nebyly příliš vzdálené. Řekla jsem si, že neodejdu, dokud nedorazí dívky, aby se zde připravily na vyučování. Cítila jsem, jak mi po tváři stéká slza. Skvělé, napadlo mě a mnula si prsty, abych se ujistila, že je stále mám. Ještě to ani nezačalo a už brečím. Jakoby už uběhly celé hodiny. Opřela jsem si hlavu o zeď a cítila podivné mravenčení, které začínalo u palců na nohou, postupovalo celým tělem a končilo u konečků prstů na rukou. Najde mě tady? Ví o téhle místnosti? Zavřela jsem oči. Byla jsem po celém dni hrozně unavená. Žaludek jsem měla prázdný, nesnědla jsem nic. Jen jsem trénovala a snažila se stranou odsunout všechny ty děsy, se kterými se moje ubohá duše musela vyrovnávat. Nesmíš usnout. Přikazovala jsem si v duchu. Ale spánek nade mnou stejně zvítězil. Ale ani se mi nezačal zdát žádný sen. O pár vteřin později, nebo se mi to tak alespoň jevilo, se dveře otevřely a do místnosti vniklo tlumené světlo. Zůstala jsem jako přimražená. Mé oči zíraly na člověka stojícího mezi futry. Našel mě. A nenávidí odmítání.

K mému překvapení neřval, ani mě z místnosti nevyvlekl za vlasy.
Pomalými sebejistými kroky se ke mně blížil. Zastavil se přede mnou. "Dobrý večer, Mademoiselle," ušklíbl se. Stále jsem ho pozorovala, srdce mi úzkostlivě tlouklo. Necítila jsem nic, než strach. Moje mysl byla schopná se soustředit jen na jeho ďábelský úsměv. V ten moment jsem nebyla ve stavu, kdy bych mohla vymyslet nějaký plán, jak se ho zbavit. Polkla jsem, nepřestávala jsem na něj upírat zrak a nedovážila se odpovědět. "Řekl jsem ¨dobrý večer,¨ " zopakoval a hlas měl sladký jako med. "Chyběl jsem ti?" Klekl si vedle mě a položil na zem svícen. "Tak chyběl?" Natáhl ke mně ruku, ale já jsem sebou trhla. Konečně jsem zareagovala a odvrátila od něj tvář. Mohla jsem slyšet jeho dech. Takové ticho zavládlo. "Antoinette," oslovil mě, hlas už neměl sladký, ale spíš naštvaný, "buď ráda, že jsem tě nepotrestal za to, že se přede mnou schováváš. Ale ztrestám tě za to, že jsi ode mne odvrátila hlavu. Měla bys být vděčná už jen za pouhou mou přítomnost. Víš přece, jakou radost ti mohu dopřát." Byla jsem z jeho slov znechucená. Zvedal se mi žaludek. Ale ve stejnou chvíli jsem si vzpomněla na předešlou noc a věděla jsem, že se nijak nezměnil. Byl stále tím samým Erikem, a stejný Erik mi bude zase dělat tytéž věci... Nebo horší? Když vyslovil slovo "ztrestat" otočila jsem k němu hlavu, tekly mi slzy a dopadaly na šaty. Musela jsem mít ve tváři výraz naprostého nepochopení, protože mi řekl: "Vysvětlím ti to později, teď vstaň." Vstal a podíval se na mě. Měla jsem dojem, že už se nikdy nedokážu pohnout a při myšlence, že bych se měla zvednout a jít s ním, ve mně vyvolala vzpomínku na tu noc a to ponížení mě začalo znovu ničit. "Nemůžu," zašeptala jsem.
"Nemůžeš?"
Sehnul se ke mně a vzal mě do náručí. Plakala jsem a plakala, cítila bezmoc při pomyšlení na všechny ty věci. Ztišil hlas. "Antoinette, neplač," řekl, "není k tomu přece důvod. Neublížím ti." Samozřejmě, že lhal. Bože, jak moc lhal!
Byla jsem příliš mladá na to, abych rozuměla, jaká zvířecká touha ho do toho tlačí? Byl to nedostatek sexuální výchovy, který mi zabránil odstrčit ho hned poprvé, co se dotknul mého výstřihu? Byla jsem příliš naivní, křehká? Bože, jak moc jsem se ho bála. Bylo mi totiž jasné, že by mě našel, i kdybych utekla někam daleko, třeba do Ruska. Našel by mě a potrestal mnohem přísněji. Myslela jsem si snad, že bude lepší mu ustoupit a zavřít oči? Uvažovala jsem vůbec?
Dostali jsme se do jeho doupěte. Postavil mě na zem. Stála jsem před ní a dívala se mu do očí tmavých, jako samotná noc. "Eriku," žadonila jsem, "prosím..." Ale on zavrtěl hlavou a místo odpovědi mi roztrhl vrchní část šatů. Když jsem uslyšela ten zvuk, škubla jsem sebou a spolkla výkřik. Stiskla jsem rty k sobě, aby mi přes ně neunikly žádné emoce.
Když skončil, zvedl se z postele a přešel ke klavíru. Otočila jsem se a naposledy zakňučela. Nezbyly mi už slzy, které bych mohla vyplakat. Začal hrát. Byla to lehká skladba, možná určená k hraní na plesech. Byl to přesný opak mých pocitů. Ale utišovalo to bouři, která zuřila uvnitř mě. Zavřela jsem oči a přála si, abych byla někde hodně, hodně daleko. "Ach, Mademoiselle, rád se na tebe dívám. Otočila by ses kolem dokola?" Neodpověděla jsem. Hlas měl znovu medový, ale dobře jsem věděla, jak rychle se to může změnit. A bohužel, mé obavy se brzy naplnily. Slyšela jsem kroky přibližující se k lůžku. Pak mě jeho silná ruka uchopila za zápěstí. Neunikla mi jediná slza. Pochopila jsem, že jsou na světě věci mnohem horší, než bolest vystřelující mi v paži. Nemůžu si vzpomenout, co přesně se stalo, ale myslím, že mě brutálně zmlátil. Musel mě donést nahoru do Opery, protože jsem se ráno probudila v dívčí ložnici. Vzbudil mě hlasitý šepot. V ústech jsem stále cítila krev. Stěží jsem mohla otevřít oči. Slyšela jsem lidi chodící kolem mé postele. Brzy jsem uslyšela povědomý hlas Madame de Jour. Děvčata ji musela zavolat. Teplá ruka se dotkla mé tváře. "Antoinette, slyšíš mě?" Nemohla jsem odpovědět, byla jsem příliš slabá. Viděla jsem všechno v mlze. Jako další věc si pamatuji, že jsem se vzbudila a Madame de Jour seděla vedle mě. "Cítíš se lépe?" zeptala se mě a já přikývla, jak nelépe to šlo. "Spala jsi celé hodiny. Už je večer. Jak se cítíš?"
"Dobře," zalhala jsem a cítila bolest na hrudi. "Dobře," zopakovala jsem a snažila se vzpomenout, co se stalo. "Byl tady doktor. Přišel tě prohlédnout." Naklonila se ke mně a konejšivě mě hladila po tváři. "Můžeš mi říct, co se stalo? "
"Nevím, co tím Madam myslí," lhala jsem dál. Co doktor viděl?
"Antoinette, prosím, nelži mi. Nevím, kdo ti to udělal, ale ty modřiny jsou vidět na míle daleko. Potřebuješ si na pár dní poležet v posteli. Tvář máš v pořádku, ale..." Vzala mě za ruku. "Zápěstí máš šíleně modrá. Prosím, řekni mi, kdo ti tohle udělal a my ho donutíme za to pykat. "
"Nemůžu," řekla jsem. Bála jsem se, že by mě Erik nenechal naživu, kdybych jí to řekla. "Nemůžu."
"Je to někdo, koho znám.?"
"Ne."
"Doktor říkal, že máš podlitiny po celém těle. Po celém těle...Antoinette, víš, že když...muž a žena...oni...může pak otěhotnět...."Sotva jsem rozuměla tomu, co mi říkala, ale přikývla jsem. "Budeš se muset vdát. Brzy. Opravdu brzy. Jinak bude tvoje pověst v troskách, což nepotřebuješ ani ty, ani Opera. Už jsem mluvila s tvým snoubencem. Samozřejmě jsem mu neřekla, co se ti přihodilo. Souhlasil, že by svatba mohla být do měsíce. Musíš to pochopit, je to velmi zaměstnaný muž. Jestliže budeš souhlasit, nebude už hrozit žádné nebezpečí, že bys měla zničenou pověst."
"Madame - Já to nechápu..."
"To teď není důležité, ale později to pochopíš, Mademoiselle Antoinette, zaručuji ti, že to pochopíš. Slibuji."
A skutečně se tak stalo. O několik měsíců později, když jsem čekala, až se na mém spodním prádle jako obvykle objeví červené skvrny. O nich děvčata mluvila, a říkala, že z nich udělaly skutečné ženy. Nikdy jsem ty skvrny nepovažovala za důležité. Zatím.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Anička Anička | 2. prosince 2013 v 22:18 | Reagovat

A sakra.

Jo, zdráhám se chválit tak výborné dílo i překlad, páč prostě nemám to srdce chválit ubohou Antoinette či snad takto se chovajícího Erika.
(A já že jsem sadistická!.. no, zatím)
Ale jako dílo a zápletka oproštěná od jakýkoli citů... chválit musím.

2 Zuzka Zuzka | Web | 3. prosince 2013 v 15:57 | Reagovat

Eh... O_O  O_O

...

Juj! 8-O

Co mám napsat? Takového Erika jsem tedy ještě nikdy nezažila, jujky jujky! Překlad je opravdu bravurní, díky, ale příběh... nepřestávám vycházet z údivu!
I když je opravdu příběh napsán tak, že postavy nezažívají úplně silné emoce (možná kromě strachu), tak já (tedy jako čtenář) jsem emocemi úplně přebytá... tedy... vážně, je to něco, opravdu jsem to nečekala...
Musím říci, že něco takového jsem ještě nečetla, a i když mám raději povídky s "hodným Erikem", na tuhle také nikdy nezapomenu, jde opravdu o čtenářský zážitek;-)
Ještě jednou díky moc!!!

3 ChristineMaria ChristineMaria | Web | 3. prosince 2013 v 20:13 | Reagovat

já nemám slov,děkuju mnohokrát :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama