Hřbitov

5. prosince 2013 v 13:00 | ChristineMaria |  Překlady povídek
Rating T- Horror/Romance - Erik & Christine


"Monsieur, tady zastavte," přikázala jsem drožkaři. Než provedl, co jsem žádala, otočil se a podíval se na mě.
"Tady, Madame?" zeptal se nevěřícně.
"Ano," odpověděla jsem.
"Madame, tudy to ale vede do stoky."
"Já vím. Děkuji," řekla jsem a podala mu peníze.
Nemohla jsem uvěřit tomu, že to dělám. Bylo to pouze měsíc od chvíle, co jsem opustila svého Anděla a už jsem se chystala ho pohřbít. Otevřela jsem si klíčem, který mi dal, a vstoupila do jeho domu. Místo pozdravu mě do nosu praštil strašlivý zápach. S něčím takovým jsem se v životě nesetkala. Ten puch mě zavedl do jeho ložnice, ve které už na mě ON čekal.
Ležel v rakvi. Erik. Víko bylo otevřené a Erik neměl svou masku. Přesně takhle to podle jeho plánu mělo být. Přešla jsem k té ubohé duši, abych se s ní rozloučila, ale najednou jsem se rozpomněla, že Erik potřebuje ještě svůj prsten.
Stáhla jsem si šperk z prstu a políbila ho. Pak jsem ho navlékla Erikovi.
"Vzpomněla jsem si na tvůj prsten, Eriku," řekla jsem. Ach, Erik byl tak chladný! Strašně, strašně studený!
"Eriku, vždyť mrzneš," informovala jsem ho. Měla bych mu přinést deku. Běžela jsem do svého pokoje a popadla přikrývku a zanesla ji Erikovi. Věřím, že bude rád.
"Tak, tady," řekla jsem a zabalila ho do deky.
Teď je v teple, ale musím přijít na to, jak pohnout s tou rakví. Chytila jsem ji na jedné straně a zkoušela s ní hnout, ale nepřesunula se ani o píď. A znovu. Nepřestávala jsem to zkoušet. Bezvýsledně.
"Hádám, že prostě nechceš, aby s tebou někdo hýbal, je to tak?" funěla jsem.
Rozhlížela jsem se kolem sebe, jestli nenajdu něco, co by mi pomohlo přesunout rakev, ale nic jsem nenašla. Moje oči se opět zaměřily na Erika a odmítaly se od něj odtrhnout. Skoro jako by měl stále nade mnou kontrolu.
"To tedy ne," svá slova jsem adresovala Erikovi, "jsem svobodná žena a budu se dívat tam, kam se dívat chci." Ale pohled se mi od Erika nedařil odvrátit.
Neměla jsem na výběr, musela jsem na něho zírat. A myslím, že mi to oplácí a dívá se mi do očí. Ale má zavřené oči, takže to ve skutečnosti nemohu posoudit. Už nikdy jeho oči nespatřím. Cítím, jak mě v očích pálí slzy. Je jich příliš mnoho, než abych je zadržela.
"Jestliže mě máš stále pod dohledem, tak proč mi slzy neosušíš? Vždycky jsi říkal, že tě bolí, když mě vidíš plakat. Dobře, taky mě bolí vidět tvé slzy, Eriku. Pláčeš? Jak to mám vědět, když neotevřeš oči. Tvrdohlavý…" dusila jsem se slzami.
"Snad jsi jako ta Sněhurka nebo Šípková Růženka. Spíš a čekáš na polibek, který tě probudí." uvědomila jsem si. Sklonila jsem se a přitiskla své rty na jeho. Nic. Dělala jsem to znovu a znovu, ale začínala se mi točit hlava. Nemá nic společného se zakletou postavou z jedné z mých oblíbených pohádek.
"Není divu, pohádky jsi nenáviděl." Přejela jsem rukou po jeho těle a zastavila se přesně nad srdcem. Netlouklo.
"Je tohle osud? Mělo to tak být? Ty, génius absolutně ve všem, ležíš sám pod budovou Opery? Zasloužíš si něco lepšího. Eriku, až doteď jsem tě nikdy nepolíbila a myslím, že by bylo skvělé, kdybys mi ta políbení mohl oplatit. Něco takového ale není možné. Ani sis nepřiznal, že jsem tady. Víš, je to neslušné. Přišla jsem až sem, a ty mě nepozdravíš. Nejsem cizinec. Jsem to já, Christine. Eriku, prosím, řekni něco. Mám tu být jen hodinu. Miluješ mě, vzpomínáš? Nebo si to taky nepamatuješ."
"Tolik jsi mi toho dal, a já tobě nic. Dal jsi mi hudbu a díky tobě jsem se mohla vznášet. Dal jsi mi svou pozornost, a já tě ignorovala. Dal jsi mi své srdce a teď...teď ti já musím dát své." S těmi slovy jsem vstala.
Vrhla jsem se k Erikovu pracovnímu stolu a otevřela horní zásuvku. Tady byl, Erikův nůž. Vzala jsem ho do ruky a několikrát ho obrátila v dlani. Vrátila jsem se k Erikovi a ukázala mu nůž.
"Mé srdce je tvé," řekla jsem, než jsem si nůž vrazila do hrudníku. Ach, tolik to bolí! Ale je to pro něj. Pokoj je stále temnější. Je i stále lehčí a lehčí? To je jedno. Ne, nezáleží na tom. Mám ale strach, že se z Erikova pokoje stal hřbitov.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Zuzka Zuzka | Web | 6. prosince 2013 v 16:46 | Reagovat

Tedy, tahle povídka mi také úplně vyrazila dech!
Christine... zamilovala jsem se do jejích úvah, myšlenek a monologu, a pak společně umírala s ní... Chudák... Takovýhle příběh by klidně mohl soupeřit s Romeem a Julií.
Erik, ač jen leží a fakticky je mrtvý, v téhle povídce vlastně žije, je krásně napsané a úžasně přeložené, opravdu. Děkuju moc, musela jsem si přečíst povídku několikrát, takovéhle povídky stojí za to si přečíst nejméně dvakrát;-) :-D

2 ChristineMaria ChristineMaria | Web | 7. prosince 2013 v 7:17 | Reagovat

wow,děkuju moc za pochvalu, Zuzi.moc mě těší,že tě povídečka zaujala.tohle je typický zástupce děl, která dokáží fantastickým způsobem vtáhnout čtenáře do děje. a to až tak,že úplně cítí emoce postav.přesně takovéhle povídky miluju,takže byla radost to překládat :-) ;-)

3 Lotte Lotte | Web | 7. prosince 2013 v 12:39 | Reagovat

Souhlasím s příměrem k Romeovi a Julii, též mě to během četby napadlo.
Bylo to velmi emotivní čtení, už dlouho jsem se do postavy nevžila s takovou intenzitou jako teď. Za což samozřejmě nese veliký podíl i podařený překlad.
Závěr člověka nechává v melancholii, když si se smutkem uvědomí, jak pozdě Christině došlo kdo byl ten pravý muž jejího života. Ach.
Opravdu krásné a jímavé. :)

4 christinemaria christinemaria | 7. prosince 2013 v 16:50 | Reagovat

[3]: moc ti děkuju; taktéž jako u Zuzky mě těší, že se ti dílko líbilo :-)

5 Zuzka Zuzka | Web | 9. prosince 2013 v 22:41 | Reagovat

;-)  ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama