4. kapitola: Oči

31. prosince 2013 v 20:46 | ChristineMaria |  Překlady povídek

Probudila jsem se uprostřed noci, když jsem na své tváři ucítila dotek chladného vzduchu. Ospale jsem se posadila a rozhlédla se po místnosti ozářené svitem měsíce. Očima jsem pátrala po zdroji slabého větru. Okno bylo otevřené. Ze rtů mi unikl povzdech. Připadala jsem si hrozně slabá. Vstala jsem a vydala se směrem k oknu. Pohybovala jsem se pomalu, jako bych spala celé roky a ne jen pár hodin. Moje tělo ignorovalo mé prosby. Díky Bohu si Monsieur nevšiml mé slabosti. Jinak by si jistě myslel, že nebudu schopna donosit dítě, po kterém tak dlouho touží.


Konečky prstů jsem zavřela okno a chvíli se dívala ven. Něco ale upoutalo mou pozornost a přeběhl mi mráz po zádech. Byla jsem nesvá. Ulice byla liduprázdná, bylo slyšet pouze jakési zvuky. Museli to být lidé, kteří v tuto pozdní hodinu ještě nespali. Paříž nikdy nespí. Ale kdo otevřel to okno? Obrátila jsem se zpět k posteli a přemýšlela o Monsieurovi. Očividně tvrdě spal. Naslouchala jsem jeho klidnému oddechování. Se zamračením jsem se podívala z okna. Ruce se mi začaly třást. Polkla jsem. Kdo otevřel to okno?
Zavřela jsem oči a pomalu se otočila kolem dokola. Pocítila jsem něco, co nebylo možné spatřit. Ruce se mi klepaly tak moc, že jsem sevřela lem noční košile, abych chvění zamaskovala. V uších mi hučela krev a srdce silně bilo.
Cítila jsem se hloupě. "Je to jen otevřené okno," říkala jsem sama sobě už snad po tisící. "Nic to není. Otevři oči, Antoinette. Jsi v bezpečí." Otevřela jsem oči. Znovu jsem stála čelem k posteli. Nalevo od ní byl pouze prázdný prostor. Napravo, na straně, kde spím, visel ze stropu těžký závěs. Stěnu nechal Monsieur vymalovat. Měl to být dárek pro mne. Nikdo se nesměl za závěs dívat, byla-li jsem v pokoji. Zírala jsem na něj. Ustoupila jsem o několik kroků dozadu a zády narazila do stěny. Ozval se při tom dutý zvuk. Závěs.
Závěs.
Může to být....?
Svezla jsem se na podlahu, těžce dýchala a viděla, jak se látka pohnula. Úzkostlivý sten se mi zadrhl v hrdle. Jako zhypnotizovaná jsem zírala na závěs. Oči jsem měla plné slz, které mi v zápětí začaly stékat po tvářích. "Monsieur!" pomyslela jsem si zoufale, "Monsieur!" Ale mého muže ze spánku nic nevyrušilo.
Po tom, co se zdálo jako mnohahodinové čekání na zázrak přinášející úlevu, se závěs odhrnul. Erik byl zahalen v černém plášti. Bílá maska zdůrazňovala klidný pohled jeho očí.
Příliš klidný.
Nechala jsem klesnout víčka a doufala, že tam nebude, když oči otevřu. Bohužel se tak nestalo. Pořád tam stál a upíral na mě zrak. Nebyl to vzteklý ani znechucený výraz. Ale ani projev radosti. Měla jsem pocit, že mi srdce vyskočí z hrudi a já zemřu. Teď, po všech těch letech vím, že si smrt stále přeji, ale zároveň jsem od života nedostala to, co jsem žádala.
Bezhlučně učinil krok vpřed. Přitiskla jsem se ke zdi. Snažila jsem se ji přimět, aby mě pohltila. Pozoroval mě, nespouštěl ze mě oči. Natáhl ke mně ruku. Přikrčila jsem se. Věděla jsem, že by mě mohl uhodit, zbít, vyhodit z okna nebo udělat cokoli jiného, jen aby mi ublížil. Prsty mě pohladil po tváři a pak jsem na své kůži ucítila jeho dech. Byl horký a jemný stejně jako jeho rty, které se dotkly těch mých. Byl to dlouhý polibek. Vzdala jsem všechny pokusy o útěk. Bylo by to stejně zbytečné. Našel by mě, ať bych byla kdekoliv. Najednou mnou projela ostrá bolest. Horkost se mi vehnala do tváří. O krok couvl.
Sáhla jsem si na zranění na krku. Krvácelo, ale ne moc. Schoval nůž a usmál se. "Vrátím se," zašeptal, "a toho dne se obávej Madame Giry, měj z něj strach, Antoinette." Monsieur se nevzbudil. A Erik se ho očividně ani nebál. Erikovy oči mi napověděly, že kdyby musel, zabil by Monsieura během krátké chvíle. Přešel ke mně a odvedl mě od okna. Nevzpírala jsem se a pak si opřela hlavu o zeď. Plakala jsem. Rána mě začala pálit. Nebylo to ale nic v porovnání s ohněm, který se rozhořel v mém nitru.
Dodnes přemýšlím nad tím, proč jsem nespáchala sebevraždu. Můj život byl mnohem horší, než kdy smrt může být. Věděl to. Hrál si se mnou. Dělal si, co se mu zlíbilo. Vrátil se. Bože, vrátil.
Vstala jsem a odešla do koupelny. V zrcadle jsem spatřila svůj bledý obličej. Ze svého vyděšeného pohledu jsem byla v šoku. Krev mi stékala do výstřihu a barvila košili do karmínově rudé. Smyla jsem krev a posadila se na zem. Takhle jsem strávila několik hodin. Bylo to pohodlné. Brzy z rána se mi zvedl žaludek.
V okamžiku, kdy jsem zvracela, vstoupila služka. "Madame! Díky Bohu! Já věděla, že budete těhotná! A to od svatby uběhly teprve tři dny. Madame, to je opravdu rychlé." Sedla si vedle mě a dotkla se mého ramene. "Obvykle to trvá asi měsíc, než se dostaví raní nevolnosti. Ale odkud je všechna ta krev? "
"Nešťastnou shodou náhod jsem se pořezala," řekla jsem, "někdy jsem náměsíčná." Alespoň umím dobře lhát.
"Ach, Bože. Budete mít děťátko. Monsieur bude tak pyšný, že stane otcem malého roztomilého chlapečka!"
Nebyl ovšem příliš nadšený, když to místo chlapce byla dívka. A ještě méně po tom, co jí narostly blonďaté vlásky. Všichni z mé rodiny byli tmavovlasí a z Monsieurovy taktéž.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Zuzka Zuzka | Web | 1. ledna 2014 v 15:46 | Reagovat

Jejda, jejda, jujky, jujky!
Netrpělivě jsem čekala na další kapitolku a doufala ve šťastný konec, ale kapitola, ZASE, mne naprosto vyvedla z omylu, že bych mohla předvídat, co se stane. Možná je to také tím, že si Erika jako padoucha neumím představit, že ve mne povídka zanechává takové rozporuplné pocity... ale planě se neříká, že nejlépe je napsané to, co se nás dotkne a něco v nás zanechá.
Opravdu, díky moc za další kapitolku (je poslední? Jestli ano, asi bych měla mít radost, že utrpení madame de Giry nebude pokračovat, ale náhle pociťuji lítost... jejejej!;))
Hyk, kdo se má vyznat ve všech těch pocitech postav v povídce a pak se ještě vyznat ve svých emocích :-D :-D
Ještě jednou děkuji za bombastický překlad a móóc se těším na další překlady i tvou vlastní tvorbu!! :-)
Měj se moc hezky!!

2 Anička Anička | 1. ledna 2014 v 18:49 | Reagovat

Uáááááááááááááááá!
Sakra. To je dobrý.
Sakra. Pomoc.
Sakra.
Pomozte madame Giry!
Sakra.
Cha.
Eriku, jak se to chováš?!
Sakra, skvěle.
Žvraú!
Chá.
.

3 christinemaria christinemaria | 2. ledna 2014 v 11:15 | Reagovat

[1]: děkuju, děkuju, děkuju :-) kapitolka není poslední, jsme přesně v polovině :-D
dík, ty taky :-)

[2]: fííííííjo :-D no, ono není snadné madame Giry pomoci a...ne, nemůžu spoilerovat :D  :D  :D

4 Zuzka Zuzka | Web | 3. ledna 2014 v 10:53 | Reagovat

[3]: V POLOVINĚ??!? Jujky! Tak to nevím, co se ještě stane či nestane a bojím se cokoli předvídat, když se to vždycky nějak zvrtne... Ale stejně se moc těším! (kdy myslíš, že by mohla být další kapitolka?? :-))
To jsem tedy opravdu zvědavá, kam děj dál bude směřovat a jak to nakonec dopadne...

5 ChristineMaria ChristineMaria | Web | 3. ledna 2014 v 14:38 | Reagovat

[4]: tak tak :-) pokusím se další kapitolu dodat během příštího týdne ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama