Konec lana

15. června 2013 v 19:16 | ChristineMaria |  Překlady povídek
Hi there! Hlásím se s dalším překladem. Autorem je Angels-Protegee, rating T. Kategorie Angst/Tragedy. No, romantická pohádka to fakt není... Jak už je pro mě typické, je to jaksi brutální...ale nebojte se kůzlátka děťátka Usmívající se
A mám dojem, že je to vůbec můj nejdelší překlad...pokud tedy nemluvím o jedné kapitolovce, kterou mám také v zásobě.



"Slepě jsem se ti v mysli odevzdala..."
"Pokoušíš mou trpělivost," zavrčel jsem, "vyber si!"
Znovu jsem vší silou zatáhl za lano a s potěšením jsem pozoroval, jak se vikomt de Chagny, k čertu s ním, dusí a bojuje o vzduch. Čert ho vem za to, že si myslel, že ji ode mne může odvést. A k čertu s ní. Jak si mohla myslet, že bych dovolil, aby mě opustila? Má být moje. Ona bude moje!
Dlouho bylo ticho. Podívala se na mě a já její pohled opětoval. Příležitostně vrhla vyděšené pohledy na svého milence a já jsem cítil, jak mnou cloumá vztek. Nevěděl jsem co chci víc-jestli ho zabít, nebo si ji vzít. Kdyby řekla ano, bylo by to jen proto, aby ho zachránila. Ale ono by nezáleželo jen na tom, kdyby pouze řekla ano. Mohla by se naučit mne milovat.Jsem si tím jistý.
Naposledy se na svého milence podívala a řeka: "Ne."
Ten zvuk mi naplnil uši. Lidé mluví o tom, že vidí rudě, ale mně se zdálo, že vše bylo najednou ztraceno v bílé mlze. Krev mi vřela, měl jsem pocit, že mám tělo v jednom ohni. Ne? Ona mě stále ještě odmítá?
Ruce jsem mi třásly, když jsem pevněji uchopil provaz. "Dobře tedy," zasyčel jsem, "doufám, že se díváš."
Otočil jsem se a plnou vahou se pověsil na provaz.
Laso kolem krku jejího milovaného Raoula se utáhlo ve smrtícím sevření. Snažil se nadechnout, ale boj se smrtí je marný, jestliže už vás neúprosně drží ve svých spárech. Sledovat, jak z něj uniká život, jak mu oči vlézají z důlků a tvář se pomalu barví do fialova, mi dělalo radost. Divoký šílený smích mi vyšel z hrdla a odrážel se v mé jeskyni tak dlouho, až jsem si myslel, že nás ozvěna všechny odnese. Odmítla mě, ale já jsem se pomstil. Když ji nemohu mít já, tak ji přirozeně nezískání ani vikomt de Chagny.
Jeho snahy byly stejně zbytečné. Už mu mnoho času nezbývalo. Ohlédl jsem se na Christine. Toužil jsem v jejích očích spatřit stejnou bolest, jakou ona způsobila mně. Ale ona měla tvář schovanou v dlaních a vzlykala.
Odvrátil jsem se od ní. Hloupá holka. Měla možnost ho zachránit. Slzy jí teď nijak nepomohou.
Vikomtovo tělo ochablo a já jsem zmírnil tlak na provaz. Bylo po všem.
Můj smích se vytratil, až jediným zvukem, který byl slyšet, byl Christinin pláč.Stál jsem jako přikovaný, neschopen pohybu. Odtrhl jsem oči od mrtvého vikomta a uvolnil lano úplně. Tento muž byl můj sok, pokoušel se ukrást Christine.Moji Christine. A proto jsem ho zničil. Už mi nikdy nezkusí vzít to, co mi patří.
Pak jsem uslyšel nový zvuk. Vzdálené hřmění kroků a stovky rozvzteklených hlasů. Ponuře jsem se usmál.Takže oni poslali dav, aby vystopoval Fantoma Opery? On jim unesl jejich sopranistku, zavraždil tenora a oni ho teď přinutí za to pykat.
Ubozí hlupáci. Neví, co je to skutečné utrpení.
Pustil jsem lano a šel ke Christine, Ustoupila ode mě, ale chytil jsem ji za paži. "Pojď se mnou," rozkázal jsem.
Vypadal vyděšeně. "Ale říkal jsi-" vykřikla.
"Chceš, aby nás našli?" zeptal jsem se a ukázal směrem, odkud přicházel zvuk rozlícených lidí.
Poslechla mě. Pohnula se. Pak se ale najednou zarazila a ohlédla se. Zrak jí spočinul na vikomtově těle. "Raoule," zašeptala.
"Vzdala ses ho v okamžiku, kdy ses rozhodla, že zachráníš sebe, " řekl jsem a neobtěžoval se, abych potlačil chlad v mém hlase. "Teď pojď."
Táhl jsem ji za sebou a opouštěl páté sklepení bez jediného hlédnutí. Opera byla moje království, a tenhle sklep moje vězení i azyl po dlouhou dobu. To se teď ale změní. Můj domov už nebyl bezpečný. Ztratil jsem svůj svět. Navždy.
Začínáme být sentimentální? ptal jsem se sám sebe kousavě. No, pokračuj a za chvíli začneš litovat toho chlapce.
Christine stále plakala, ale já jsem jí nevěnoval ani myšlenku. Byl jsem příliš soustředěný ne to, abych nás z Palais Garniere dostal živé. Ukrýval jsem se zde celé roky, takže nikdo neznal tajné chodby a skryté dveře lépe než já. Pokoušet se uniknout, aniž bych byl spatřen, byla dětská hra.
Tunel, který vedl ke svobodě byl černější než obloha bez hvězd. Ale abych viděl, nepotřebuji světlo. I kdybych neznal svou Operu tak dobře, jako vlastní ruku, vždycky jsem byl schopen vidět ve tmě.
Slyšel jsem, jak za mnou Christine klopýtá. Zvuky davu pomalu utichají.
Dostali jsem se až na rozcestí. Cesta vpravo byla stejně velká, jako ta, kterou jsme přišli, levá odbočka byla jen poloviční. A tou se vydáme.
"Drž se těsně za mnou," řekl jsem Christine.
"Kam to jdeme?" zeptala se rozechvěle.
"Do kanalizace. Pořád mě následuj. Kdyby ses tady ztratila, nikdy bys nenašla cestu ven."
Chodba tunelu byla tmavá a vzduch zapáchal tak intenzivně, že bylo skoro možné ho ochutnat. Kvůli nízkému stropu jsem musel jít předkloněný. Stěny, které jsem cítil pod nataženýma rukama, byly kluzké a vlhké.Jako kůže žáby. Často jsem narazil na mezeru ve zdi, která byla průchodem do jiného tunelu. V hlavě jsem je počítal a přemýšlel, kdy se naše cesta bude znovu větvit. Opětovaně jsem kanály pod operou neobjevoval, ale byl jsem si jistý, že moje paměť bude sloužit jako dobrý průvodce.
Šli jsem pořád dál a dál, a zdálo se nám, že už jsou to celé hodiny. Pak jsme přišli do tunelu, na jehož vzdáleném konci jsme spatřili světlo. Zrychlil jsem krok. Po tom, co jsem byl tak dlouho shrbený mě bolely záda a narovnání se bude stejně bolestivé.
Přistoupil jsem k mříži kryjící východ. Vzduch proudící z venčí byl jako závan života po tom pachu stoky. Bylo už vidět i pouliční osvětlení. Pozorně jsem poslouchal a snažil se rozpoznat, jestli není někdo v okolí. Nic jsem nezaslechl. Mříž byla zamčená, samozřejmě, ale neexistují dveře, které bych neotevřel. Z kapsy jsem vytáhl sadu na otevírání zámků, kterou s sebou neustále nosím. Tihle blázniví ředitelé si můžou instalovat nové zámky tak často, jak se jim zlíbí, ale oni mi nikdy nezabrání, abych se během několika málo minut dostal ven.
Vyšel jsem na prázdnou ulici a rozhlédl se. Ačkoliv jsem o Opeře věděl všechno, teď, když jsem byl venku, jsem byl ztracený.Neměl jsem nejmenší tušení, kde jsme. Ale čím déle jsme zůstávali bez povšimnutí, tím méně mě to trápilo.Ani jsem se nestrachoval. Neměl jsem sice masku, ale v tak temné noci, jako je tahle, nikdo nemůže spatřit mou tvář.
Otočil jsem se a vytáhl Christine ven z kanalizace a mříž za ní zabouchl. "Běž," řekl jsem jí. "Chtěla jsi svobodu, tak tady ji máš."
Přestala plakat, ale cítil jsem, jak se třese. Její bílé svatební šaty ve tmě podivně zářily. Vypadal jak duch přicházející ze světa, v nějž jsem tak dlouho věřil. "Kam mám jít?" zeptala se.
"To je mi jedno," odsekl jsem a dusil se vlastní hořkostí. "Tady ve městě jsou spousty kurev, tak se k nim připoj."
Ach, jak jsem ji nenáviděl. Ten démon převlečený za anděla se dostal do mého srdce a rval ho na kusy. Na stříbrném podnose jsem jí nabízel svůj svět a ona mi plivla do tváře. Za to, co mi udělala, si zaslouží smažit se v pekle. Kdybych měl tu moc, poslal bych ji tam sám. Ale k čertu se vším. Stále ji velmi miluji.
Otočil jsem se k ni zády a předstíral, že odcházím, když vykřikla: "Prosím, neodcházej! Nenechávej mě tady samotnou!"
"Proč bych neměl,?" zeptal jsem. "Je to přesně totéž, cos ty udělala mně."
"Zabil si Raoula," zašeptala.
"Ano, zabil," odpověděl jsem, "a užíval jsem si každou vteřinu."
"Jak můžeš být tak krutý?" zeptala se. Na jejím hlase bylo znát, že je opět na pokraji slz. Ten zvuk mě rozzuřil.
Znovu jsem se k ní obrátil. "Já že jsem krutý?" zopakoval jsem. "Vytržen ze světa, přinucen žít v podzemí pro vlastní bezpečí a pošlapán jedinou osobou, o kterou jsem se kdy, já blázen, zajímal. A já jsem krutý? Nevíš, co to sovo znamená, Christine Daae."
Znovu se rozplakala. znechuceně jsem odcházel. Daleko jsem ale nedošel a už jsem slyšel, jak se za mnou rozběhla. Popadla mě za ruku a prosila: "Prosím, Anděli, nenechávej mě tady!" Setřásl jsem ze sebe její ruku. Anděl. Tak mě nazvala? Ví, co jsem opravdu zač a stále mi říká Anděl?
Jistě, je pěkně prohnaná. Napadlo mě. Snaží se znovu uprosit tu takzvanou lepší stránku mé osobnosti. Tak jsem tam stál a nohou v nelibosti poklepával o zem. Proč to dělá? Zavraždil jsem jejího milence, vrátil jí svobodu. Tak proč tak trvá na tom, abych ji vzal s sebou?
Je to prosté. Stejně tak, jako já nesnese představu, že by měla být sama.
Povzdech jsem si, ale nepodíval se na ni. "Tak dobře ty malá koketo," řekl jsem, "pojď se mnou."
Opustili jsme Paříž. Šli jsme pěšky dokud světla městských lamp nezačala blednout a obloha se z blížícím se úsvitem neproměnila z černé na šedou. Nevěděl jsem, kam máme vlastně namířeno, ale čím dřív budeme daleko od Paříže, tím líp.
Moc jsem toužil pokračovat v našem šíleném úprku, ale s přicházejícím dnem jsem ztratil svou masku temnoty a Christine by nemohla udělat ani krok, jestliže bych ji děsil. Když jsme v hostinci nenašli úkryt, vydali jsme do hustého lesa, kde se Christine zhroutila na tvrdou půdu a gesty ohlašovala svou porážku.
Pokud jde o mě, spát se mi nechce. Sedl jsem si vedle ní a žasl nad tím, jak snadno ji po těch nočních událostech přemohl spánek. Její bílé šaty byly po takové cestě špinavé, ale její tvář byla stále tak andělská a nevinná. Čím déle jsem na ni zíral, tím víc jsem opovrhoval svou hloupostí. Jak by mohl někdo tak krásný, jako ona, milovat takové zvíře, jako jsem já?
Povzdechl jsem si z hloubi své zničené duše a spatřil jak se Christine zavrtěla a pomalu probudila. Z hrdla ji unikl tichý sten bolesti a zpod víčka vyklouzla slza. Že by noční můra? Ten pohled byl bolestivý. Měl jsem ji probudit.
Zamumlala jediné slovo:"Raoul."
Má lítost se roztříštila na malinké kousíčky a okamžitě jsem se od ní odvrátil. Jen ať si trpí.
Naše cesta trvala týdny, možná měsíce. Kradli jsme jídlo, a spali tam, kde jsme zrovna našli přístřeší. Nemluvili jsme spolu, ani si nepohlédli do očí. Pozorně jsem Christine sledoval a ta změna mě šokovala.
Chovala se ostýchavě, byla apatická. Zářivá aura radosti, která ji vždy obklopovala, najednou zmizela. Z modrých očí se jí vytratili veselé jiskřičky. A navzdory mládí se jí ve tváří vytvořily vrásky. Přestala se usmívat. Dotek smutku nemohl zanechat jasnější stopu.
Byl jsem to já, kdo jí tohle udělal? Bylo to zoufalství viditelné v její tváři mým dílem? Byla anděl. To já jí přistřihl křídla?
Nesmysl, řekl jsem sám sobě. To, co má na ní tenhle vliv, je tenhle kočovný život. Jakmile se někde usadíme, bude zase v pořádku.
Nakonec jsme našli domov na venkově, daleko od zvědavých očí. Christine se pro mě stala sestrou a ještě více se stáhla do své ulity, která mi bohužel byla dobře známá.
Mohla volně přicházet a odcházet jak se jí zachtělo. Mohla se mnou tedy zůstat, nebo mě opustit. Pravdou bylo, že při té výhodné koupi, ke které došlo dole pod Operou, si koupila svobodu i za cenu života svého milence. Kdyby chtěla odejít, nebránil bych jí v tom. Zatím zůstávala. Chodila ven na dlouhé procházky, zavírala se ve své ložnici nebo v noci bloudila po domě jako přízrak. Nezáleželo na tom, co dělala.Pokaždé ignorovala mou přítomnost. Mluvila se mnou, jestliže jsem ji oslovil, ale jinak nevěnovala pozornost ani mně, ani pohodlí, které jsem jí zajistil.
Chtěl jsem, aby konečně měla klid. Dal jsem jí k dispozici zahradu za domem, poslal pro knihy a další věci, abych ji zabavil. Pořídil jsem jí malého psa jako společníka. Jinak jsem se od ní držel jak nejdál to šlo. Udělal jsem všechno, aby byla šťastná, ale pro ni to neznamenalo vůbec nic.Byla úplně bez emocí. Tedy kromě nocí, kdy jsem z její ložnice slýchával pláč. Nejprve jsem přemýšlel, co její smutek způsobilo a poslouchal jsem přes stěnu, pak jsem ale jedné noci mezi vzlyky zaslechl to nenáviděné jméno: Raoul.
Takže takhle to bylo? Stále oplakávala toho chlapce? Neměl jsem pro její zármutek pochopení. Jestliže jí bylo tolik líto, že je mrtvý, proč ho tedy obětovala?
Dny se měnily v týdny a z týdnů se staly roky. Cítil jsem jak můj odpor k té její lhostejnosti roste. Jak jsem si mohl nevšimnout, jak sobeckým stvořením je? V návalu soucitu nad jejím neštěstím, jsem ji prosil, jindy se ji zase snažil potěšit. Bylo ale jedno, co jsem udělal. Nikdy to nebylo dost. Co z toho utápění se v sebelítosti má? Copak nevidí, že to všechno dělám pro ni? Kdybych ji nechal v Paříži, odsoudil bych ji k tomu, že by musela prodávat své tělo, aby přežila, ale ušetřil bych ji tohoto nešťastného osudu. Alespoň mi ale mohla poděkovat.
Naše soužití by se dalo popsat jako frustrovaný zahradník, který se pokouší pečovat o uvadající květinu. ¨Splnil jsem jí každé přáni, nemělo to na ni ale žádný efekt. Snažil jsem se, aby vykvetla, ona místo toho ale dál planěla. Snažil jsem se její bývalé já opravit, byla ale nenávratně poškozena.
Jedné noci už toho na mě bylo moc. Já dávám, ona bere, já dávám, ona bere a mně se nikdy nedostane uznání, žádné známky života. Nebyla víc, než jen prázdnou skořápkou.A já jsem nebyl víc než duch.
Schovávala se u sebe v ložnici. Zaklepal jsem a vešel, aniž bych vyčkal její odpovědi. Seděla na kraji postele, slzy jí tiše stékaly po tváři. Ale na její slabosti jsem neměl trpělivost. Ve skutečnosti ve mně ten pohled vyvolal výbuch vzteku.
Přešel jsem na druhou stranu místnosti. Chytil ji za bradu a donutil ji, aby se na mě podívala. Už jen ze zvyku jsem od doby, co jsme v tomto době, nosil masku, ale pochybuji, že by si všimla, kdybych se rozhodl odhalit svůj obličej v celé jeho děsivé kráse. Zírala mi do očí, a odevzdaně, jako mramorová socha, snesla můj dotyk..
"Doháníš mě k šílenství, Christine!" řekl jsem jí. " Dělám pro tebe vše a co za to dostanu na oplátku? Nic!"
"Omlouvám se," řekla zdvořile. "Nechci být nevděčná."
"Nevděčná?" vykřikl jsem, a prsty jí pevněji tiskl tváře. "Prosila si mě, abych tě tam nenechával. Pokud si tak neučinila kvůli mně, pak nejsi o nic lepší, než průměrná šlapka, co si na zádech vydělává na chleba. Chovej se tak, jak uznáš za vhodné!"
"Jistě," odpověděla mechanicky. "Co můžu udělat, abych se ti odvděčila? "
"Můžeš začít tím, že mi poděkuješ!"
"Děkuji."
"Usměj se, sakra!"
Ztěžka si povzdechla, ale výraz v obličeji se nezměnil.
Jeden úsměv, to je vše co jsem chtěl. Její oči by se rozsvítily tak, jako kdysi a ona by zase byla sladká a nevinná. Žádal jsem snad příliš?
"Co ode mě chceš?" rozzuřil jsem se. "Tolik se snažím, abys byla šťastná, ale ty nejsi nikdy spokojená. To jsi tak sobecká? "
"Možná," zašeptala a z očí jí kanuly další slzy.
Chtěl jsem jí ublížit, zlomit ji, přinutit ji pokleknout u mých nohou. Strhl jsem si z tváře masku a odhalil tak tu zrůdu skrývající se pod ní.Očekával jsem, že se znechuceně odvrátí, bude plakat, že dokáže, že jsem v ní vyvolal alespoň nějaký cit.
Znovu mě zklamala. Nezradily ji žádné emoce. Prostě tam seděla s pohledem upřeným do prázdna, jako by mě ani neviděla.
Ve své tiché zuřivosti jsem ji uchopil za ruce a vytáhl na nohy. "Mluv!" zařval jsem. "Řekni mi, že mě nenávidíš, odstrkuj mě, utíkej, uhoď mě! Dělej něco!"
"Co chceš, abych udělala?" zeptala se.
"Cokoliv!" odpověděl jsem. "Proklínej mě, nenáviď, uctívej, miluj, cokoliv se ti zachce. Ale nemůžeš prostě jenom existovat!"
Tiše sklonila hlavu. Netrpělivě jsem s ní zatřásl. Neodporovala. Nenáviděl jsem se za to, že jsem se jí dotkl. A nenáviděl jsem ji, protože mi to dovolila. Co se jí stalo? Byla vždycky plná života, ale když se jí teď podívám do očí, tak nevidím nic.Ani život, ani světlo, dokonce ani smrt. Prostě nic.
Ten pohled byl nesnesitelný. Vztek mě přešel, jakmile jsem ji zase pustil. "Takhle to nejde," řekl jsem. "Já už nesnesu, vidět tě v takovém stavu!"
"Je mi líto, že jsem ti ublížila," odpověděla. Ani teď, ani když jsem na ni dorážel, nehnula brvou. "Prostě -" hlas se jí zlomil a já jsem věděl, že opět pláče. "Prostě mi Raoul moc chybí..."
Pokoj se naplnil jejím vzlykotem a já se cítil, jako by mi něco těžkého tlačilo na hruď. Jednou jsem při zmínce o vikomtovi de Chagny málem vybuchl vzteky, teď ale, když jsem slyšel to utrpení v Christinine hlase, zaplavil mě pocit viny. To já jsem jí to způsobil. Ukradl jsem jí lásku. Ona mě nemůže milovat. Zmařil jsem jí sny a zničil štěstí. Rozzuřen jejím odmítnutí, zhnusený sám sebou jsem ji odtáhl sebou do pekla a poskvrnil její nevinnou duši.
V zoufalé snaze uniknout z vězení lítosti jsem zjistil, že jsem vyslovil otázku, která mi ležela v hlavě od našeho útěku z Opery. "Proč jsi to udělala?" zeptal jsem se, ale neodvažoval se na ni pohlédnout. "Proč jsi dovolila, abych ho zabil, jestliže jsi ho tak moc milovala?"
Chvíli jí trvalo., než se uklidnila a mohla mezi slzami mluvit. Ale nevěděl jsem, jestli to vůbec chci slyšet. Byl už jsem na odchodu, když řekla:"Protože jsem ho milovala.Oba jsme věděli, že nebude záležet na tom, co udělám, že ho stejně zabiješ.I kdybys mě nenechal jít, byla tu šance, že bych tě mohla přimět nenávidět mě tak moc, že bys mě poslal pryč.Ale jeho si nenáviděl příliš mnoho na to, abys ho nechal naživu."
Celé roky jsem se bránil před slovy ostatních a přesvědčoval se, že pro mě ty řeči nic neznamenají. Nikdy jsem tomu doopravdy nevěřil a teď mě neutěší ani tahle slabá myšlenka.Slyšet jí říkat takovéhle věci bylo pro mě dost hrozné samo o sobě, ale když jsem se sám sebe zeptal, zda-li byla její odpověď pravdivá, nemohl jsem odpovědět. To jsem skutečně takový netvor?
Ano.
Ublížil jsem jedinému člověku, kterého jsem kdy miloval a řekl jsem si, že to všechno dělám pro lásku. Pro lásku jsem jí lhal. Pro lásku jsem ji udělal svým vězněm. Pro lásku jsem zavraždil muže, ne kterém jí záleželo. Kvůli mně se z ní stala tahle prázdná bytost bez života. Dělal jsem to pro lásku. Mohu vůbec takové znesvěcení nazývat láskou?
Ne. Pro lásku položil vikomt de Chagny život, a pro lásku se Christine odsoudila k životu v temnotě. K životu se mnou.
Poprvé jsem byl konfrontován sám se sebou. Vždycky jsem věděl, že jsem spíš zvíře, než člověk, ale až doteď jsem si plně neuvědomoval svoji odpornost. Kolem sebe jsem sířil své nelidské prokletí a stravoval tak vše, co bylo na světě čisté a dobré. Ta pravda byla dost krutá na to, aby mě zničila
Otočil jsem se k ní a padl jí k nohám. Vzlykal jsem vinou a beznadějí. "Omlouvám se, Christine,"plakal jsem, "omlouvám se za všechno!"
Nepromluvila ani slovo, ale na své znetvořené tváři jsem ucítil její dotyk. Přitiskla mi ruku na obličej, jako by se mě na něco beze slov ptala. Vzhlédl jsem k ní přes závoj horkých slaných slz. Ona byla skutečně anděl...a já o ní smýšlel jako o démonovi! Byla vším, co jsem kdy chtěl, ale nikdy to nedostanu. Byla vším, po čem jsem kdy toužil. Nikdy nebude moje. Ani její teplé pohlazení jsem si nezasloužil.
"Co mohu udělat, abych tě znovu rozesmál?" zeptal jsem se.
Ani slůvku jí nevyklouzlo ze rtů, ale ty pomalu vytvořily úsměv. Skoro jsem tomu uvěřil. Pak jsem jí ale pohlédl do očí. Zůstávaly stále stejně prázdné.
Další ráno jsem se probudil do ticha.V domě nebylo slyšet jediný zvuk. žádný náznak, že by dům obýval kdokoli další.Zaplavil mě zlověstný pocit.Strach tak hluboký, že jsem nemohl dosáhnout na jeho dno. Věděl jsem, že něco je špatně.
Prohledal jsem dům, zahradu, okolní pozemky a nikde po ní nebylo ani stopy. Někdy v mysli jsem tušil, co se stalo, ale nemohl jsem se přinutit přijmout ten fakt. Vrátil jsem se do domu a zamířil do jediné místnosti, kterou jsem dosud neprohledal.Její ložnici. Neměl jsem na to totiž odvahu.Pomalu jsem otevřel dveře.
Ačkoliv jsem věděl, co provedla, nebyl jsem na ten pohled připravený. Prostěradlo stržené z postele, děsivě se kývající mosazný lustr. A pod ním převrácená židle. Christine se na prostěradle omotaném kolem krku houpala jako loutka.
Co jsem cítil? Nic. Prostě jsem vešel do pokoje, sundal ji dolů a držel ji v náručí tak, jak jsem po tom toužil, když byla ještě živá.Konečně jsem si splnil přání. Přestože to byla pokřivená představa toho, o čem jsem snil, bylo to všechno, co jsem si zasloužil.
Byla to moje chyba. Kdyby nebylo mě, byla by naživu a byla by šťastná. Přinutil jsem se podívat se na ni. Tohle je tvoje práce. Myslel jsem si o ní, že je krutá, sobecká a bezcitná.Propadl jsem lásce tak, že jsem přehlížel toho anděla v ní, a proměnil ji ve stejně prokletou duši, jako jsem já.
Po době, která se zdála být hodinami, jsem její tělo odnesl do postele a opatrně, jako by spala, ji na ni položil. Z čela jsem jí odhrnul pramen vlasů a přitiskl své znetvořené rty na její obočí.
Pak jsem se otočil zpět k lustru a prostěradlu, které z něj viselo.
Teď jsem na řadě já.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Nejshy Nejshy | Web | 15. června 2013 v 20:46 | Reagovat

No tohle ...  žádný text už ve mě pěkně dlouhou dobu nedokázal vyvolat takovou vlnu emocí (ten konec !!! ) ... Prostě nemám slov ... realistické, strhující, úžasné, tragické - je mi líto, že to nemůže mít pokračování.
Klidně by to mohl být konec dotyčného milostného trojúhelníku ... Ale Erikovi a Christine bych spíš přála happy-end ... Raoula ať vezme čert !!! :D

2 Sisa Sisa | 15. června 2013 v 21:30 | Reagovat

Ah! To bolo, bolo.. ani neviem. Moje emócie sa vo mne teraz búria. Veľmi, vveľmi som nadšená že Raoul zomrel (som krutá ja viem 8-O ) Ale som celkom IBA CELKOM SMUTNÁ že Christin umrela. A na druhú stranu, idem si oči vyplaka že Erik sa na koniec poviekdy rozhodol obesiť. Mám rada Christine ale predsa Erika mám radšej :-)
Poviedka bola plná emócii až sa mi motala hlava.
Smutné poviedky moc nemusím, ale ja cítim že ich mám nejakým spôsom rada.
Romantické mám veľmi rada, ale mám rada aj poviedky s vekovým obmedzením plus18
Tak to je cca všetko :-D

3 ChristineMaria ChristineMaria | Web | 15. června 2013 v 21:49 | Reagovat

[1]: [2]: vidíte? bouře emocí-je to živé,skutečné-to je typický příklad povídky,která se mi díky svým vlastnostech skvěle překládala-něco to ve mně zanechalo,zasáhlo mě to;jsem ráda,že ve vás to také něco nechalo.
ano-Raoula ať vezme čert!!! :-D

smutné povídky jsou rozporuplné,někdy mi je skoro špatně.romance Erik+Christine nemá chybu a nějaká ta peprnější nebo brutálnější povídečka není od věci-upřímně-vyhledávám je :-D
Z Raoulovi smrti jsem taky měla radost :-P jen se to potom cele zvrtlo B-) jejda

4 Zuzka Zuzka | Web | 15. června 2013 v 23:03 | Reagovat

... Opravdu smutný příběh, takový realistický... Doufám, že takhle by to opravdu nedopadlo, pokud by Raoul zemřel... Chudák Christina, ta to zatím odnese v každé povídce, co? ;)
Ale jinak opravdu děkuju, je krásná (opět svým způsobem) a vykresluje jedinečnou atmosféru. Díky moc!!
Chudák Erik... Doufám, že skončí dobře alespoň v té Tvé povídce ;-) (fandím mu!!)

5 Nejshy Nejshy | Web | 16. června 2013 v 10:46 | Reagovat

[2]:Taky mi bylo nejvíc líto že se na konci Erik pověsil, ale jeho rozhodnutí má prostě něco do sebe ...
Myslela jsem na to celou dobu než jsem usnula ... :-D co kdyby to dopadlo jinak ???
Už se nemůžu dočkat pokračování té tvojí povídky :)

6 Anička Anička | Web | 16. června 2013 v 12:25 | Reagovat

Musím říct, že to je velmi značně pěkné, líto mi bylo všech bez vyjímky (a když se nad tím člověk zamyslí, tak Raoul nakonec dopadl asi nejlíp). Bylo to krásně smutné...

7 ChristineMaria ChristineMaria | Web | 16. června 2013 v 13:04 | Reagovat

[5]: , [6]: díky ;-)jsem ráda.že to na vás nějak zapůsobilo.jen doufám,že z toho nikdo neměl noční můry :-D

8 ChristineMaria ChristineMaria | Web | 16. června 2013 v 13:09 | Reagovat

[4]: já děkuju tobě:-) nemáš zač.jsem ráda,že se povídka/překlad líbí :-) můžu ti slíbit,že moje série povídek bude hodně jiná,než ostatní a Erik rozhodně neprohraje :-D

9 Sisa Sisa | 16. června 2013 v 15:00 | Reagovat

Ty prekladas úžasné! Lepší preklad som snáď este nevidela! Najradšej mám české preklady a to som slovenka :-)

10 Zuzka Zuzka | Web | 16. června 2013 v 18:26 | Reagovat

[8]: jůů, díky moc;-)
:-D

11 ChristineMaria ChristineMaria | Web | 16. června 2013 v 18:40 | Reagovat

[9]: ach bože..díííííííky moc :-)  :-)  :-)  :-)  :-) co na to říct? díky :-)

[10]: nemáš zač :D já taky potřebuju dopřád Erikovi happyend, nemysli si :-)  :-) musím mu to štěstí dát, když to nikdy jiný neudělal. To jak se k Fantomovi autoři zachovali je NESPRAVEDLIVÉ!!!! :-(  :-(  :-(  :-x

12 Sisa Sisa | 16. června 2013 v 18:48 | Reagovat

[11]:  Úplne s tebou súhlasím. Moj tajných sen je aby som sa dostala do Francúzka a hlavne do doby kde Fantom Opery ešte žiaril mladosti. Vzala by som si ho a mali by sme kopu deti.. Naše deti by boli umelci a ja by som pracovala doma a hlavne by som bola doktorka.. :-)  Krásny sen no nie? Viem že sa to nesplni, ale predsa NÁDEJ UMIERAŤ POSLEDNÁ NO NIE? :-)

13 Zuzka Zuzka | Web | 16. června 2013 v 19:52 | Reagovat

[11]: Jo, to je opravdu nespravedlivé :-(  :-(

Jo, všechny zatím přeložené povídky jsou opravdu úžasné - jak je vybíráš?? Namátkou, nebo si je různě čteš v aj a vybereš ty nejhezčí? Nebo hledáš určitý styl?? Zatím se mi totiž všechny moc líbily!! :-)  :-D
Díky;) - tvá rada by se mi hodila na hledání nejen dobrých povídek, ale i knížek;-)

14 ChristineMaria ChristineMaria | Web | 16. června 2013 v 20:45 | Reagovat

[12]: přesně-naděje umírá poslední a snít můžeme jak chceme :-) to já sním o tom,že se vdám za Gerryho Butlera a ten by mi každý večer před spaním zpíval Music of the night :-D <3
[13]: děkuji,jsem ráda,že se ti to líbí a že jsem se trefila...jak to dělám? nastavím ve filtru postavy,rating a pak jdu systematicky a pročítám je.pokud se mi povídka zalíbí,přečtu si ji celou a jestliže se mi stále zdá kvalitní,živá a nějak mě zasáhne,tak ji zařadím do pořadníku na přeložení. jen málokdy zadám konkrétní žánr :-) stačí to jako odpověď? snad jsem ti pomohla :-)

15 Zuzka Zuzka | Web | 16. června 2013 v 21:52 | Reagovat

[14]: Díky moc;-) :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama